Sv. Jakub, syn Zebedeův, Iacobus, Apostolus

Sv. Jakub, syn Zebedeův, Iacobus, Apostolus
25. července, svátek
Postavení:
apoštol
Úmrtí:
43/44
Patron:
Španělska, poutníků, bojovníků, dělníků, horníků, kloboučníků, lékárníků; vzýván je za dobré počasí i na ochranu před revmatismem
Atributy:
kniha či svitek evangelia, poutnická hůl s mušlí hřebenatkou, brašna, meč, kůň

 

ŽIVOTOPIS

Byl synem galilejského rybáře Zebedea a jeho manželky Salome, jejíž tetou byla Panna Maria. Se svým bratrem Janem byli Ježíšem povoláni do apoštolského sboru. S ním byli se syny M. Kleofášové natolik v blízkém příbuzenském vztahu, že po tehdejším zvyku v rodném kraji byli zváni Ježíšovými bratry.
S Petrem byli Jakub Větší a Jan zváni Ježíšem k významným intimním událostem. Ať šlo o vzkříšení dcery Jairovy, o událost Proměnění na hoře Tábor nebo povolání do Ježíšovy blízkosti v Getsemanské zahradě, kde se pak z úzkosti potil krví. Šlo o důležitá svědectví Kristova božství i lidství. Jakub nakonec jako první z apoštolů podstoupil mučednickou smrt.

 

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

JAK SE BOJUJE O PŘEDNÍ MÍSTO V BOŽÍM KRÁLOVSTVÍ

Pocházel z Betsaidy u Genezaretského jezera v Palestině. Jeho rodiče byli rybář Zebedeus a Marie Salome, která byla dcerou Marie Kleofášové a sestrou dvou pozdějších apoštolů, Judy Tadeáše a Jakuba Alfeova (označovaného jako Mladší či Menší). Jméno Jakub bylo v obou rodinách dáno po Jákobovi, praotci Izraele. Jde o překlad pořečtěného tvaru Jákobova jména. Jakub Zebedeův je také nazýván Starší nebo Větší.
Ježíš ho povolal hned po Petrovi a jeho bratru Ondřejovi i s mladším bratrem Janem, když na lodi společně se svým otcem spravovali sítě. (viz Mt 14,18n) Byli totiž rybáři a ve svém řemesle zřejmě i podnikatelé, neboť podle Mk 1,20 měli najaté pomocníky. Své plány do budoucna odložili, jakmile je Ježíš povolal. Podle evangelia oba velkodušně opustili otce i loď a šli za ním. Předpokládá se, že k odchodu došlo po zázračném rybolovu. Jakub je v úryvcích Písma častěji uváděn za Petrem hned na druhém místě a tím je zdůrazněna jeho důležitost. Petr, Jakub St. a Jan byli Ježíšem přednostně přibíráni k důvěrným důležitým událostem. Ježíš je vzal sebou k zemřelé dceři Jairově, kterou vzkřísil jen podáním ruky se slovy: "Děvče, pravím ti vstaň!" (Mk 5,41) Dále stejnou trojici apoštolů vzal Ježíš na horu Tábor, kde se před nimi proměnil. Událost si také připomínáme samostatným svátkem Proměnění Páně 6. srpna. Jakubova víra byla těmi událostmi velmi utvrzována a připravována i na to, aby mohla snést pohled na smrtelný zápas Ježíše zbroceného krvavým potem v Getsemanské zahradě. A pak později přijmout z lásky ke Kristu mučednickou smrt jako první z apoštolů.
Apoštolé byli obyčejní lidé, bez výjimečných sklonů k dokonalosti. Do svého apoštolského povolání museli po Kristově boku teprve dozrát za pomoci poznání a přijetí Boží vůle. Jakub St. s Janem byli například pro svou vášnivější, unáhleně horlivou povahu, nazváni "Boanerges" ("synové hromu"). Tuto povahu dosvědčuje jejich nápad svolat oheň s nebe na samařskou vesnici, v níž byli odmítnuti, protože směřovali do Jeruzaléma (Lk 9,54). Mysleli, že za odmítnutí by měl hned následovat trest. Ježíš je však proti násilí a tak místo souhlasu se Jakubovi dostalo výchovného pokárání.
Matka Salome se v pomýlené představě o Kristově království jednou snažila přimlouvat za Jakuba s Janem, s nimiž se obrátila na Ježíše, aby se v něm oběma dostalo předních míst po pravici a po levici. Ježíš jim tehdy odpověděl: "Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já mám pít?" (Mt 20,22) Nevěděli ještě, že cesta na přední místa v Božím království vede dokonalým následováním Krista obětujícího život z lásky a nelze je získat přemlouváním. Ta místa patří tomu, komu je Otec připravil, avšak pití z kalicha (utrpení) Ježíš předpověděl i pro ně. Žádost těchto bratrů vedla k rozmrzelosti ostatních apoštolů a proto jim všem Ježíš vysvětlil, že to mezi nimi nemůže nikdy být jako u panovníků nad národy a řekl: "kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."(Mt 20,26-28) Z výchovného napomenutí, které dostal Jakub, se máme poučit i my.
Nakonec on, který chtěl mít místo v Božím království po boku Ježíšově, stal se prvním, který s ním sdílel mučednickou smrt. Předtím, po seslání Ducha svatého, se podílel na budování první křesťanské obce v Jeruzalémě, za kterou cítil spolu s Petrem odpovědnost a v níž měl i velkou autoritu.
Podle jedné pozdější tradice, sahající nejméně k Isidorovi ze Sevilly, Jakub hlásal evangelium ve Španělsku, které bylo důležitým regionem římské říše. Legenda se zmiňuje také o tom, že na jaspisovém sloupu měl v Zaragoze zjevení Panny Marie. Různá vyobrazení ho představují jako putujícího apoštola s holí. O jeho legendárních cestách však není spolehlivých pramenů.
Jiná tradice uvádí, že jeho hlavním působištěm byl Jeruzalém a Samařsko. Podle ní se Španělsko stalo až domovem jeho ostatků. Naprosto spolehlivé je, že byl v Jeruzalémě uvězněn a popraven mečem v letech 43-44 z nařízení palestinského vládce Heroda Agripy I., vnuka neblaze známého Heroda Velikého. Jakubovu popravu uvádí Skutky apoštolské 12,2 a hodnověrná zpráva o ní je i od dějepisce Eusébia ve spisech Klementa Alexandrijského.
Jakub přijal násilí Heroda bez vzpoury a z lásky ke Kristu svůj život obětoval na svědectví pravdy, kterou zvěstoval. Tak sdílel s Ježíšem pití hořkého kalicha, podle předpovědi.
V souvislosti s jeho popravou je také zmiňován farizeus Josiáš, který, při Jakubově zatýkání za pomoci uplacené lůzy, mu prý hodil kolem krku provaz. Na Jakubově statečné cestě k popravě, kterou šel toužebně vstříc Pánu, se Josiáš obrátil pod vlivem zázraku, k němuž došlo při apoštolových slovech. Cestou u jednoho domu Jakub ve jménu Ježíše Krista uzdravil sedícího muže, který pro onemocnění dnou nemohl chodit. Na popravišti prosil Josiáš za odpuštění a vyznal víru v Krista. Dostal od Jakuba políbení pokoje a pak pozemskou pouť obou ukončil katův meč.
První umučený apoštol byl zprvu pohřben v Jeruzalémě. Odtud byly jeho ostatky prý za císaře Justiniána I. přemístěny do palestinského kláštera Raithu. Někde je uváděno, že jde o Sinaj a dobu kolem roku 70. Najde se i legenda, podle které Jakubovy ostatky přenesli andělé do paláce pohanky Lupy, která se ve Španělsku stala křesťankou. Kolem místa hrobu v jejím paláci byl později vystavěn chrám a město Santiago de Compostella.
Pravděpodobnější je podání, o němž píše Fr. Ekret, týkající se přenesení Jakubových ostatků do Španělska třemi mnichy. Ti se k tomu rozhodli v době, kdy strážci kláštera, ustanovení z potomků otroků, odpadli k mohamedánské víře. K přenesení snad tedy došlo na ochranu před mohamedány. Nejprve byla za místo zvolena Zaragoza, ale ta byla v roce 714 dobyta. Na ochranu před Maury prý ostatky byly přeneseny k Irii Flavii v Galicii, kde na čas upadly v zapomenutí a teprve za krále Alfonse Cudného (791-842) byly v tamní mramorové hrobce roku 813 objeveny biskupem Teodomirem z Irie. Údajně jako první si mimořádného hrobu všiml poustevník Pelayo, přičítaje to třpytu hvězd. Když král Alfons nad hrobem vystavěl ke cti sv. Jakuba v roce 816 chrám, přeložil k němu biskup své sídlo a zároveň. začalo kolem vyrůstat město Santiago de Compostella.
O Jakubův hrob v Compostelle zprvu pečovali benediktíni, ale po nájezdu Maurů roku 997 byl původní chrám zničen. Král Alfons III. zvaný Veliký či asturský dal nad hrobem apoštola vystavět v letech 1075-1150 trojlodní katedrálu s půdorysem latinského kříže. Mezi její architektonicky nejvýznamnější části patří z jižní strany portál zlatníků a portál Slávy, tvořící hlavní průčelí katedrály. Ostatky sv. Jakuba byly uloženy do stříbrné rakve v chrámové kryptě.
Jeho svátek na 25.červenec stanovil papež Kallist II. s tím, že pokud padne na neděli, zahajuje v Compostelle svatý Jakubův rok.
Papež Alexander III. udělil Santiagu de Compostella titul Svaté město (jako má Jeruzalém a Řím) i odpustková privilegia.
Místo Jakubova hrobu je stále předmětem velké úcty a cílem četných poutí z Evropy i z celého světa.
Papež Benedikt XVI. ve své homilii k tomuto světci prohlásil, že se od něj "můžeme naučit mnoha věcem: pohotovosti přijmout povolání Pána, i když vyžaduje, abychom opustili "loď" svých lidských jistot - nadšení následovat ho po cestách, které on vytyčí za hranice jakékoliv naší domýšlivosti i ochotě vydávat mu svědectví s odvahou, je-li nutné až k nejvyšší oběti života."
Do pražské katedrály sv. Víta se v roce 1212 dostaly zub a další dvě částky z ostatků svatého Jakuba.

 

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Zamyslím se nad tím, v čem jsou u mne svatým Otcem zmíněné lidské jistoty, kterým bych měl přestat dávat přednost a jaké kroky bych podle Pánovy vůle měl z lásky k němu vykonat.
Všemohoucí, věčný Bože, Tys povolal svatého Jakuba, aby jako první z apoštolů potvrdil věrnost Tvému evangeliu prolitím své krve; dej, ať toto jeho svědectví posiluje Tvou církev a jeho přímluva u Tebe ať ji stále chrání. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)